- probuzení pěkně v buse, svítíčko sluní, štípy mouchají

- opravdu nádherný den, to si může vybavit jenom ten, kdo tam opravdu byl

- postupně začínají přijíždět davy turistů z Irska a Německa, dělaj neuvěřitelnej bordel

- já si v poklidu hledám na trávě mísečko, kde bych se usadil, neboť je na našem place poměrně těsno; naštěstí nikdo egocentricky nepraktikuje takový ty ohrádky z provázků

- sháním nervózně sluneční fólii, kterou jsem doma zapomněl, jeden člověk mi půjčuje a já sem mu neuvěřitelně vděčnej

- je asi 9h SEČ (7h UT), (T₁ – 158 min; + 2h tureckého letního času), kolem 20°C, a my se jdeme koupat k moři (zdroj: GoogleEarth), v ČR právě touhle dobou hromadně tají obrovské masy sněhu; na pláži je nějkej bordel, ale moře je čisťounké

- tenhle pocit se nedá dost dobře popsat (možná to zní trochu sentimentálně, bohužel tedy), ale představte si, že sem jedete tři dny abyste pořídili nějaký relativně kvalitní obrazový materiál, a pak se tu netečně koupete v moři a nad hlavou vám má přitom za několik desítek minut zmizet Slunce

- někde v 11:15h SEČ (9:15h UT), (T₁ – 23 min) jdeme zpět k dalekohledům (foto: M. Mašek), hlídáme si započetí prvního kontaktu (9:38h UT), když se tak stane, všichni začínají vykřikovat: teď, teď, teď! (první kontakt je jev, kdy se Měsíc poprvé dotkne slunečního disku, kdy ho začne jakoby „uždibovat“)     

- teplota se vzduchu se zatím zvedá, já se začínám připalovat a sleduju hektické přípravy odborníků z Brna, vedle kterých sedím (ti se účastnili v rámci rozsáhlého projektu M. Druckműllera)

- po půl hodině (T₂  - 47 min) si všímám jiného charakteru slunečního světla (stmívání na 1 obr. v 10h UT, na 2. obr. v 10:30h UT), všude konstantně poklesl jas, v triedru je na slunce zajímavý pohled

- ještě lepší je pohled Honzy Špuláka „édéčkem“ 80/ 600

- je posledních pár minut před totálním zákrytem (foto: M. Mašek), všichni se hekticky připravují, sundávají sluneční filtr, a je to tu!  

- sluneční světlo v poslední minutě klesá neuvěřitelně rychle, napětí stoupá, davy turistů křičí vzrušením

- ...3, 2, 1… rychle přes triedr pořizuji několikero fotografií (ve výsledku velmi nepovedených) a jednu bez triedru

- rychle, papír, tužku, minibaterku (půjčenou), a mám 2 – 3 minuty na kresbu…

- kruci, proč to nejde zaostřit?

- dobrý…

- je tma  asi jako hodinu po západu Slunce, obzor krásně oranžový, pouhým okem bez triedru vidím korónu…nebo vysokou oblačnost?

- pouhým okem je Slunce poměrně malé, v triedru vidím úžasné struktury (ten úžas si ale neuvědomuju, jde mi o pořízení přesné skicy (1, 2)

- zatmění končí, nadšenci tleskají (mein Gott) a já si nestíhám vychutnávat zatmění (tzn. jenom se koukat, nic nedělat – nevšiml jsem si např. Merkura); ještě v triedru neohroženě pozoruji diamantový prsten…ten je super

- tady jsou výsledky

- totální fáze skončila, všichni slaví nevím co (točí se pivo, víno…), spoustu lidí už nebaví pozorovat, leda tak Venuši, která je bez problému vidět

- nějaký Turek shání naši tlumočnici Kristýnku a ptá se mladého odborníka z Brna (ten odvětí velice lámanou angličtinou, jde tedy o odborníka jako brno) – tak Turkovi říkám, že jí seženu  
 
- davy turistů to balí, resp. balí jen své věci, lehátka a veškerý bordel nechávají na místě!; takovýhle chování mě zarazilo…my si na konci zatmění po sobě vše bez problémů uklízíme

- někdo se ptá našich řidičů, jesli to taky viděli, a oni: „jó, bylo to docela pěkný“

- jsem sice spálenej od Sluníčka, ale pocit únavy je skvělej  

- těsně před pořízením skupinové foto (foto: Z. Buk) si část lidí objednává pizzu u místního plnoštíhlejšího Turka a nejmenovaný člen naší expedice mu nabízí láhev dobrého, českého piva - to co následovalo, bylo jenom pohoršující pro oba - nenabízejte ani neukazujte ze srandy tento neškodný ani jiný alkoholický nápoj na veřejnosti, nemusí se vám to vyplatit!

- jedeme směr Istanbul, cestou míjíme několikero benzínek.  

- DOPORUČENÍ PRO VÁHAVÉ: VYDEJTE SE NĚKDY ZA TÍMHLE ÚKAZEM! …PATENTOVÁNO PŘÍRODOU…(a to doslova, jedná-li se o oblast s nevyzpytatelným počasím)!

Den  VI.; 30. 3. ´06; Istanbul

    Je cca 7:30 a my projíždíme přes most (foto z prospektu) nad Bosporem (úžina mezi Černým a Marmarským mořem). Istanbul, jinak taky nazývaný Brána orientu, má 8 – 12 miliónů obyvatel (což je jako celá ČR). Přesný počet obyvatel není známý, neboť na okraji města, v tzv. ghetech/ „slumech“ žije velký množství neregistrovaných obyvatel. Istanbul, bývalý Cařihrad patří do druhé desítky největších (tj. nejlidnatějších) měst na světě. Jde o poměrně  vyspělé město. 

    
    Už při pohledu z okna autobusu vidím, že je každý druhý auto žlutý taxík. Těch tu jezdí neuvěřitelný množství, asi jako aut v Praze, byl jsem docela šokovanej…to se musí vidět…!

    Trvalo asi půl hodiny, než jsme zaparkovali. To se stalo nakonec poblíž čtvrti Eminonű (mapa naší oblasti zde).

    Prší. Lezem z busu, směr Velký Bazar (nejde o nějakej sekáč, ale o největší kryté tržiště na světě (zdroj: GoogleEarth)). Bazar má  plochu kolem 30 000 m² a to obrovský množství stánků vně Bazaru je slabej odvar oproti vnitřku! Když vejdete dovnitř, nic moc netušíte, co bude následovat. Vidíte dvě zlatnictví vedle sebe a řekne te si, že už by to mohlo stačit…“mají tu taky něco jinýho?“ řeknete si. Jenže ujdete dalších padesát metrů, ba i sto, a nestačíte se divit. Zlato všeho druhu (žluté, stříbrné, ba možná i červené) ve výlohách vidíte neustále, po obou stranách uličky. Přejdete spojkou do další uličky, a všude vidíte samý sklo, jako přes kopírák! 

    Jenže. S Michalem Samiou jsme procházeli kožešnickou ulicí, kde měli všude psáno „Leather“ nebo „Leather´s jacket…“ Já měl na sobě jakousi podivnou zelenou (tj. nemoderní) bundu, a tak vyloženě z každýo obchůdku s koženými bundami mě tahali dovnitř (a Turci to skutečně uměj, protože věděj, že Evropani (ale i Japonci) mají slabou vůli – ve skutečnosti se musíte v Turecku naučit říkat „ne“, nebo „díky, ne“.) Tak jsem do jednoho obchodu s Michalem vlez, a už na úvod jsme dávali najevo, že „ne“! No a ten Turek spustil: „Where´re you from? Czech? Oh, yea! Czech are my friends! (myšleno od něj upřímně, protože turecká mentalita není docela tak jako ta česká) Here, a jacket for 200 Euro, only…ok, ok, …100 Euro.“ Samozřejmě jsme skončili u „pouhýho“ rozhovoru na téma co tady děláme, a tak. A ten Turek: „These jackets are from Prostejov…“…následovala naše odmlka překvapivým zjištěním…“Wow!“ vypadlo ze mě. To byla fakt bomba…! Nacpal mi vizitku s polohou jeho obchodu, takže jak jsem mu slíbil, tady je!

    Příběh má svý pokračování. Jen co vylezem z jednoho obchodu, jsme vtaženi do druhýho. Říkáme, že nic nekupujem, ale přesto si nás jako hosty posadili do kožených křesel ve druhým podlaží krámu. Jsou tu dva prodávající, jeden mladší, s červenýma očima. (Přestože bych si mohl nechat tohle tajemství pro sebe, prozradím ho, abyste věděli, jak to v Turecku skutečně je). Prej, jak je to u nás v Česku s hulením. No a já, že žádnej problém. V tu chvíli mi jeden z týpků nabídnul dvě žvejkačky slisovaného čehosi (jednu pro mě, jednu pro kámoše). Hodil mi je na stůl. Čuchnul jsem si k jedný z nich, ale nic podobnýho běžný trávě jsem necejtil. No byl to hašiš samozřejmě. Ale já se nechtěl nechat zavřít na 20 let kvůli blbý žvejkačce, tak jsem taktně odmít a odvětil mu, že mu rozumím, když nemůže smotit a hulit na veřejnosti kvůli hrozbě vysokýho trestu (to sice u nás taky nemůžete…, ale jistě víte, jak je to v Turecku s držením omamných a psychotropních látek…). Z toho mi vyplynul závěr, že zde se pálit jointy opravdu nevyplatí (oproti Česku, to víme sami…), a proto se zde diskrétně žvejká haš…takže ne, že by zde vládla přísná prohibice…! Já osobně jsem rád za tu možnost se s těmihle lidmi setkat a otevřeně mluvit o čemkoliv…

 - to je pouze začátek...