- odj. od baráku ve 4,05h SEČ, v autě málo místa, neboť to Honzy Špuláka oktávka (?) den před schytala sněhem do zadního skla – dalekohledy jsme tak oba (já a MM) zanechali u Martina – zapomněl jsem tam 2 filmy, filtr a clonu na triedr

- stavíme v Jablonci pro M. Gembece

- odj. z Prahy v 6h SEČ

- D1 pěkně drncá, hrozný pražce

- v Brně berem druhou várku cestujících, filmy v blízkosti k nesehnání; v autobuse celkem jeden kuřák (řidič)

- asi o půl hoďky později stavíme u benzínky, já směňuju 10 Euro (5 a 5) od Martina M. a M. Gembece a kupuji filmy (Konica 200ASA – 24snímků a Fujifilm 100ASA 36 snímků, kupodivu nebyly prošlý). Zde také nalézám potenciálního dárce filtru

- dále nabíráme cestující ve Veselí n. Moravou a pokračujem

- vjíždíme na Slovensko, mají zde lepší dálnice, ale stejnej bordel kolem nich. Asi 10km od Bratislavy nabíráme dva Slováky

- v Maďarsku jsme poměrně brzo, asi po dvou hodinách cesty po Slovensku (?). Dálnice jsou zde také dobré, je to ale nekonečná nížina

- cca ve 21h SEČ jsme na hranicích Jugoslávie, resp. Srbska; na celnici roztlačují celníci několik aut (upláceli řidiči celníky snad benzínem?); kolem nás projíždějí různé náklaďáky (s ovcema) a my stále stojíme. Srbové jsou hrozní trotli – rozjíždíme se a zastavuje nás hraničář se zjevnou kocovinou, mává jak debil (TT: debilliitas, f) a kontroluje dál kufry dalších aut (jestli nemají nějaký pivo atd.); dostane se také na nás, vypakujeme zavazadlový prostory, kontrolují naše astronomický vybavení – snad ten Newton nevypadá jako tarasnice; po 30 – 40 minutách vyrážíme; netušíme, že to samý nás čeká při cestě zpátky…

- asi po půl druhý hodině (22,30, +- 30 min) prudce brzdíme, stavějí nás benga – vidím majáček – pouštějí červený auto před námi, neb jsme větší ryba. Vidím chlupatýho se žlutou reflexní vestou sebevědomě spěchajícího k našemu řidiči, platíme 2 tisíce dinárů pokuty

 




Den  II.; 26. 3. ´06; Ze Srbska na turecké hranice

- je někdy po půlnoci; z autobusu vidím Bělehrad nebo Niš (?), všímám si, že lampy zde mají relativně dál od sebe, než u nás – důkaz toho, že tato země nepatří mezi nejbohatší i co se týká elektřiny?

- ve 3,30 SEČ jsme na hranicích s Bulharskem, toto frčí!

- zastávka na snídani, pěkný východ Slunce

- kolem jedenáctý dorážíme do Harmanli (město s 21 tis. obyvateli, pár desítek kilometrů od Tureckých hranic), kde má následovat devítihodinovka spaní pro řidiče, do Istanbulu to nestíháme, u některých lidí panuje rozhořčení – snad se v Istanbulu stavíme při cestě zpátky (a taky že jo)

Harmanli:
    Dělám první „kolečko“ v tomhle městě na vlastní pěst. První co bije do očí jsou zdejší (běžné!) paneláky, které vypadají zdánlivě jako holobyty u nás v Česku. Při bližším pohledu však zjišťuju, že zde akorát nemají smysl pro estetický zevnějšek. Jak vypadá průměrný byt asi uvnitř?
    Domy jsou uspořádány do obdélníkových bloků, ulice jsou tedy na sebe povětšinou kolmé. Naprostá většina domů je cihlová nebo tvárnicová. Ztěží zde najdete omítnutý dům, naproti tomu snadno narazíte na nablejskanou Ladu před každým druhým barákem. Cestou jsem ale potkal na zdejší podmínky luxusní fotbalové hřiště!
    Před druhým kolečkem si odskakuju na záchod podobný tureckému – jednoduchá díra. To je u benzínky, kde parkujeme. Místní pumpař ochotně tankuje přijeduvším automobilistům. Během druhého kolečka se stavuju s necelou desítkou spolucestujících na místní pivo – „xxx“(Beck´s), původem přímo z Brém. Flaška od něj měla pouze bulharskou etiketu.
    Po pár pětiprocentních pivech a pokecu razíme s Martinem Maškem směrem k pravoslavnému "kostelíku", který je na okraji města . Na cestě městem si všímám podivných listů papíru vylepených na sloupech. Jedná se o nekrology, které jsou tradičně vylepovány na každé ulici. Cestou míjíme pár takových vesnických skládek – skoro mi bylo té krajiny až líto. Na ulicích však mají zase relativně čisto... Konečně dorážíme ke kostelu (zasvěcen prý sv. Ivanovi – zdroj Michal Samia → supr kámoš), je tu výhled na město a pěkné panorama vůbec (foto: M. Mašek). Ještě bylo poměrně teplo, akorát na triko. Slunce už se sklánělo k obzoru, a tak krajina dostávala zvláštní nádech. S Martinem ještě vybíháme na kopec nad kostelíkem, kde potkáváme místního poustevníka (aniž bych ho tím označením chtěl nějak urazit!). Má zde jakousi maringotku se zde běžným „nepořádkem“ kolem ní. Tiše občana míjíme (moh sem ho ksakru aspoň pozdravit!). Zde nahoře mě zaujala jedna zídka (foto: M. Mašek), která byla na druhé straně. Řek jsem Martinovi, ať ji vyfotí, protože mě doteď zajímá, k čemu tam je. Doufal jsem, že odtud uvidím do Řecka – v dálce jsem viděl hřbet poměrně vysokých hor. Hlavně jsem si naivně myslel, že uvidím Marmarské nebo Egejské moře.
    Vracíme se neznámou cestou k autobusu - cestou potkáváme koňské či oslí povozy a pohlcuje mě zvláštní euforie. To asi proto, že jsem ještě nikdy v takový venkovský oblasti sám nikdy nebyl… 
  
***Proč Bulhaři na znamení nesouhlasu kývají hlavou nahoru a dolu (což u nás znamená souhlas) a naopak? Prý to vzniklo v době, kdy byli pod Tureckou nadvládou a byli Turky nuceni konvertovat na islám. Bulhaři byli ale nepoddajní a "na oko" jim odkývali vše, k čemu byli nuceni..., činili ale opak.

- konečně (?) v autobusu, směrem do Turecka

- a sme tu (už tma), turecký hranice, kolony autobusů; nešetříme ironií, zvlášť, když se necháme předjet dvěma autobusy; odbavení jednoho busu trvá nejmíň deset minut

- sotva projedem touhle druhou celnicí (předcházela jedna „maringotka“), čeká nás třetí (zase maringotka), a čtvrtá, a snad i pátá – kruci, to je síto, to je očistec! - nervy už přestávají pracovat otupěním

- na páté celnici nám chtějí dělat problémy - neb jsme neupláceli - a tak si vymyslí, že řidič nemají víza (Plzeňáci projeli totiž bez nich, vízová povinnost je přece zrušena); jdeme spát (někdy po půlnoci), je to složitý propletenec

Den  III.; 27. 3. ´06; z tureckých hranic na jih do Antalye

- probouzí mě drkot tureckých silnic, odkryju záclonku, chvíli tápu a a… Istanbul!

- problém na hranicích tedy vyřešen

- všude mešity s minarety, úžina Bospor do toho ta hrozná silnice, ale jasný a pěkný den; cítím se pln energie, o to víc, když stavíme u pumpy ("uah!")

- dostáváme od Kristýny instruktáž, co se smí a nesmí (není vhodné např. čistit si na veřejnosti zuby, smrkat, už vůbec pít alkohol a držet v ruce byť jen nevinnou láhev českého piva, nebrat také žádné artefakty – dopr. značky, mušličku z pláže...)

- vyrážíme na cestu do hor kolem řeky Sakarya (po půlhodinovém bloudění asi 50km za Istanbulem); hory ve zdejším údolí se nezdají tak vysoké (asi kolem tisícovky) - žádné srázy, ale jsou špičatější než v ČR a méně než v Alpách – pohoří tedy stářím druho až třetihorní

- ve 12,30 SEČ stavíme mezi městečky Bozűyűk a Inonű na hodinový oběd

- u města Kűtahya jsme již v průměrné nadmořské výšce 900 m

- jedem, jedem, cestou stavíme u benzínky,  kde fotíme vysoké hory, přírodní jevy a koňský nebo oslí povozy; z autobusu zříme pěkný západ Slunce, projíždíme kolem slaného jezera Burdur (845m.n.m.) a za tmy dojíždíme do Antalye

Antalya:
    Sehnali jsme (za pomoci naší ochotný a nepostradatelný překladatelky Kristýny!) hotel za 12 euro na noc, což bylo pro mnoho lidí neodolatelný. Pršelo a noční pohled na rušný mumraj v Antalyi byl úžasnej.
    Dobrou…

Den  IV.; 28. 3. ´06; Antalya, Perge a Manavgat (konečně!)

- probouzíme se v buse na parkovišti pět metrů od hotelu, kde spí většina spolucestujících; již neprší jako v noci; je nádherný slunečný, teplý den, nácházím se hluboko na jihu Turecka a na mým gymplu se chýlí k výuce; fakt perfektní pocit

- po snídoš fasujem expediční trika za „dvěstěpáďo“

- máme asi dvě hoďky na projití Antalye s bezmála 600 tisíci obyvateli

Antalya:
    Jsme prakticky v samém centru města. Hotely to tu kypí. Před rozchodem ke mně přijde asi šestiletý klučina s nataženou dlaní. Z důvodu zákl. zásad mu však bohužel nic nesypu. Hledáme informační centrum, resp. turistický (sehnat nějaký mapy apod.). Cestou kolem obchodu s filmy nás („nás“ = já, Michal S., Martin M.) najednou odchytí prodavač, který si všímá našeho expedičního trika – prý byl, kde to vůbec byl, jo, někde v Jižní Americe taky na nějakým zatmění. Po pokecu a zeptání se na cestu se otáčíme „vo sto osumdesát“ a cestou potkáváme reklamu, která upozorňuje na zdejší úkaz, který má trvat cca tři minuty v maximální fázi (v naší cílové oblasti 3 min 45 s). Když dorazíme k tur. centru, fasujem štatplány a fólie (kde jak někdo poznamenal vidíš koronu už před zatměním). Také zde poprvé vidím magický oko, který mě prý má ochránit před pomluvami a „zlým“ okem nepřítele… Po zakoupení suvenýru jsem ho viděl v Turecku prakticky všude!
    Cetou zpět jsme potkali Plzeňáky (no jo, svět je malej) a namířil jsem si to k mešitě kolem čističe bot. U něj nastal slušnej konflikt, kterej si nechám pro sebe – každopádně díky Mikovi za vysekání z tý napjatý situace! To byl tvrdej výcvik, příště už nenaletím…
    Pěknej byl taky výhled na přístav z jednoho a druhého pohledu.
    Když jsme šli kolem  kamenného obchodu s vodnicemi, Michala napadlo, že by si mohl obchůdek zevnitř natočit. Nechali jsme se tak pozvat na čaj zdejším obchodníkem: „What flavour do you want?“ „And which do you have?“ „Grey and fruit“ „I´ll take the grey.“ „Me the fruit.“ Vyslal posla, který přines všem stejný příchutě… Pochopitelně  tu vůbec nešlo o čaj, ale o snahu něco nám prodat. Čaj tu slouží pouze jako součást obchodní strategie, vyvolat u neznalýho turisty příjemný pocit obchodníkovy ochoty. A vono to i funguje! V istanbulském Velkém Bazaru, o pár dní později, jsem viděl dva nadšené japončíky na čajíčku - to už jsem se jenom pousmál... Mike sledoval, jak se obchodník snaží přesvědčit nás. Až ke konci návštěvy obchodníkovi ozřejmil, že by si to tam chtěl natočit. Samozřejmě předcházela drobná koupě…
    Trochu bloudíme, ale bez větších potíží se vracíme k autobusu - asi po 9. h SEČ (v 11 h místního letního) po krátkém čekání odjezd.

- nabíráme směr Perge (řecko - římské město - více info), cesta sem je plánovanou odchylkou "kurzu" od cíle

Perge:
    Bylo příšerný vedro, bylo asi pětatřicet na slunci. Lístek jsme si koupili za 10 YTL (tureckých lir) nebo 7 euro.
    Zpočátku mi přišly zdejší sloupy jako z betonu. Při bližším pohledu jsem však zjistil, že se jedná snad o obroušenou žulu, jako z novověku a ne ze starověku! Raději se v tom nebudu šťourat. Byla zde i pěkná, asi pět metrů vysoká tráva či rákos. Cestou „městem“ jsme potkali „lajnu“ obchodníků (výhradně žen) na dečkách s tunami šperků a oněch magických ok. Válely se zde i pěkné fragmenty patic a hlavic solupů, ve kterých byly klínovité zářezy. Teprve v tuto chvíli mi poprvé došlo, jak mohly tyto patice na těch sloupech vlastně držet – na každém sloupu musel být klínovitý „protikus.“
    Když jsme vybočili ze štěrkové cesty, teprve jsem uviděl tu terénní „souvislost!“ Jakoby z každé strany „zbořeného města“ byl ochranný val – přírodní či nepřírodního charakteru. Také tu bylo pár rozbořených, nejspíše dříve obranných, věží. My jsme si však na jeden z valů vyšplhali (téměř až nahoru – pak to už bylo na výstroj), a nebyli jsme sami. Bylo zde slušný panorama, a to i na cestu, po které jsme přišli. Přeletělo přes nás i velký dopravní letadlo.
Zde jsou další fotografie:  


    Pak jsme urychleně spěchali na autobus, ke kterýmu jsme doběhli zpocený jako pra…a. Odjeli jsme teď už definitivně do Manavgatu (jestli to bylo do nějaký „sousední čtvrti“, tak se omlouvám – mělo to tu špatně rozlišitelný hranice).

Manavgat:
    Zde jsme chvilku bloudili, až jsme našli jedno luxážní místečko přímo u moře – u místního soukromníka s restauračkou. Chvilku jsme se dohadovali na ceně, dohodli jsme to asi na 8 lir za přespání pod širákem. Pár účastníků nám to ale zkomplikovalo, neb někdo chtěl spát v hotelu. Tak jsme si to tam zamluvili – bylo nám řečeno, že tam další den bude pouze sto lidí (přijelo jich tam opticky snad dvakrát nebo třikrát tolik…). Tak jsme šli hledat hotely autobusem po městě – litoval jsem teda naše řidiče.
    Abych se přiznal, pár nás bylo pěkně nasupenejch (asi celá zadní půlka autobusu), já se svoji cholerickou povahou asi nejvíc (nikomu ani ničemu jsem naštěstí neublížil – alespoň ne fyzicky…). Každopádně jsem byl rád za relativně „talkative“ náladu s většinou „spolubydlících“ a za to jim fakt děkuju (pokud si to „díky“ tady teda přečtou…, vím že někdy dokážu bejt trochu sarkastickej, no jo…)
    Zaparkovali jsme to na místním parkáči (viz foto „ananasu“ ) a šli si po svejch. Někdo samozřejmě mašinkou a to už mi z celý tý přiblblý maškarády trochu hráblo – no, každej se musí přizpůsobit…
    S Mikem, Martinem (a ještě jedním – sry) jsme se prošli navoženým (?) jemnozrnným pískem téměř k moři – někteří úplně, já jsem si trochu zašplhal s nějakým Němcem po místní zídce – docela vejška na půlmetru širokým pásu. S ním jsem si taky docela fajn pokecal. Bylo jasno, bezvětří, teplo a oranžový nádech slunce sklánějícího se k obzoru (no žádná brutální romantika, ale něco do sebe to mělo…!)
    Když jsme se vrátili k našemu soukromníkovi a vybalili si, byli jsme pozváni na supr véču (za pár drobnejch, ještě že mě k tomu Mike trochu „nakop“ – díky). A co měli v menu? Tak v prvý řadě bíro, to je jasný – zn. Efes. K tomu jsem si přiobjednal Adana kebapp (nebo též po česku „kebab“), ale dostal jsem stejně kdo ví „co.“ No, ale pálilo to, takže nebyl v ničem problém! Nutno dodat, že kebabů zde v Turecku mají přemnoho druhů (nejčastěji pojmenovaných podle měst) – pamatuju si bohužel jen ten z Adany. →Pokud byste sem ale někdy jeli, vemte si mapu Turecka a číšníkovi ukažte na libovolné město nad 500 tis. obyvatel – kebapp tu pak máte do pár minut… Jo a před objednaným jídlem jsme do čtveřice obdrželi luxusní tureckej chleba s pár druhy pálivejch sosů! No úžo – hlad je supr „kuchi“!
    Nutno taky podotknout, že obsluha byla skutečně excelentní. Nechtěl bych nějak křivdit našim číšníkům, ale z těhle jakoby vyzařovala ochota na prvním místě! Samozřejmě že nezcestovalý Čech může namítnout, že kvůli kšeftu. Později jsem si však utvrdil názor, že Turci jsou slutečně rádi, když můžou pohostit cizince. Ostatně o tom by mohla dost dlouho vyprávět Kristýna, která seděla vedle mě. Od tý jsem se myslím i doslech, že v Česku v tu dobu pršelo. No mě nervák už dávno přešel poté, co jsem málem oslep z toho slunce dnes ráno v Antalyii (tehdy večer ještě pršelo). Nutno podotknout, že pravděpodobnost pěkného počasí zde byla přesně opačná než v Česku – kolem 40%. A to není moc na to, že sem jedete na blind…

Noční pozorování v Manvgatu:
    To jsem dnes využil tak napůl. Bylo supr podívat se různými přístroji na Saturn a Jupiter za suprovýho seeingu! Sice nám pařilo do obličeje něco světel (pak i „dýza“), ale mě to zase až tak nevadilo. Samozřejmě ostatním jo, neb chtěli vidět posunutou oblohu jižním směrem o 13° - pro Liberečáky! Já jsem si však chtěl šetřit síly na příští den – to abych čistě náhodou nebyl napruzenej a unavenej… Samozřejmě jsem to prohodil i tím koupáním v moři (březen – do moře vlezem, v Česku - ještě zimou se klepem, teda klepou; tam mají (nebo měli) půl metru sněhu, který až další den začal tát a způsobil povodně). Trochu jsme si taky nepokecali s pár místními plážovými kluky s dýňovými (?) semeny v ruce… (tabu autora)
    Ti co nešli spát, se podívali na vzácnou kulovku „omega Centauri“. Já jsem však spát šel. Přiznám se, že jsem ještě musel ztopit kus kartonu nutného na výrobu clony k triedru…ale zbylo jim jich tam ještě přehršle…